My journey in Croatia
23:53
Upozornění na začátek – dodržujte pitný režim! Tento článek bude delší, daleko delší než jste u mne asi zvyklí.
Vlastně ani moc nevím, jak se to nakonec semlelo. Celý týden jsem byla dost v jednom kole a na nějaký další týden jsem neměla ani moc pomyšlení. Původně jsme totiž měli odjíždět až v sobotu, a tak jsem si moc starostí s dobalováním nedělala. Až ve čtvrtek večer jsem se k večeru dozvěděla, že odjíždíme už zítra po práci. No tak to víte, to bylo najednou rychlé balení.
Cesta z Prahy na naše první přespání po cestě by se dala popsat jedním slovem – utrpení. A ubytování na místě druhým, vyjadřujícím synonymum k prvnímu - zoufalství. Hotel U Matěje (opravdu to stavení neslo dle nápisu na jeho fasádě toto slovo „hotel“). Celý život mám představu o tom, že teplota v pokoji by měla přesahovat bod mrazu. Myslím si, že dále tento zážitek netřeba popisovat, jen bych dodala to, že už se tam nikdy nevrátím (doufám).
Druhý poutní den byl o poznání zajímavější. Naším cílem byl totiž jeden z chorvatských národních parků, přesněji NP Plitvická jezera (chorvatsky Nacionalni park Plitvička jezera), řadící se mezi světové dědictví UNESCO. Když si odmyslím asijské turisty, byli jsme tam skoro sami.* Fascinující čistá příroda je natolik pěkná, že bych tam klidně vydržela brouzdat celý den. Čas je však natolik neúprosný a běží**, že jsme památku museli již po pár hodinách opustit a vydat se na další část naší cesty, tentokrát již do jihochorvatského Dubrovníku.
*Zmínka o asijských turistech mi připomněla fór mého kamaráda. Ten se mne jednou zeptal při vyprávění o mé některé z předchozích cest a postěžování si, že jsou ti číňani fakt všude, jestli myslím ty lidi, kteří mají místo hlavy foťák. Onu dobu v kavárně mi to přišlo vtipné, později na jezerech spíše k pláči, protože jsem zjistila, že je to vlastně pravda.
**Což mi připomíná druhý vtip (ano, slibuju, že už poslední). To si takhle dává závod Chuck Norris s časem, kdo že doběhne do cíle dřív. A co myslíte, kdo vyhrál?... No, čas přece stále běží… (smích za tři, dva, jedna prosím).
V Chorvatsku jsem byla vůbec poprvé, a tak jsem docela vykuleně koukala na to, jak rozdílná je jeho severní a jižní přímořská oblast. Chudý sever je bohužel velmi smutný až depresivní, dle mého odhadu může být přibližně třetina domů opuštěných a pobořených. Oproti tomu jih žije velkolepě a z rozšířené turistiky profituje. Tentokrát jsme byli i my těmi, kteří místní jižanskou ekonomiku podpořili (i když bych to radši dala zmíněnému severu země). Ale uznávám, že jsem pochopila ty turisty, proč tam jezdí. Moře je tam čisté a průzračné, že i když jsem v něm stála po pás, viděla jsem chlupy na mých (bohužel) nohách, které unikly mučícímu epilátoru. Prostě pravý Jadran, jak se o něm říká. A ty ohnivé západy slunce, které jsme mohli sledovat z terasy našeho apartmánu (resort Sun Gardens Dubrovnik,), hotové oplodňovací scenérie.
V samotném Dubrovníku mi však přišlo zajímavé jen staré město, obklopující hradby. Bohužel to vypadalo, že společně s námi tam přijelo přibližně 300 autobusů s (tentokrát nejen šikmookými) turisty. Rádi jsme se tedy statečně schovali v jedné ze zapadlých kaváren, kde si dali na posilnění převážně naší psychické odolnosti dobrou kávu (kavárna Cogito Caffee).
Touha po ještě větším poznání (a dobře, hlavně úhlavní nepřítel většiny lidí – budík) nás jednou ráno probudila v časných hodinách. Cíl cesty = Skadarské jezero na pomezí Černé Hory a Albánie. Důvod jsme k tomu měli velmi prozaický – ještě nikdy jsme tam nebyli. Cesta se na mapě jevila jako velmi příjemná, vedoucí stále kolem krásného pobřeží a Jaderského moře. Celkově jsme výlet odhadovali na nějakých příjemných a snesitelných šest, sedm hodin. Bohužel už při příjezdu k černohorským hranicím jsme došli k nelibému závěru, že celníci zřejmě stávkují, nebo šli domů. Hodinovou časovou ztrátou jsme se však nenechali moc vytočit a s chutí jeli dál. A i přes další trpká překvapení na cestě jsme nakonec dojeli k turisty vyhledávanému jezeru. V průvodci je doporučováno se v něm i vykoupat. Tento záměr jsme si však celkem rychle rozmysleli, přece jen se koupat mezi lekníny a rákosím není zrovna náš životní sen. Nicméně jsme se aspoň velmi dobře najedli místních specialit v přilehlé restauraci. 😊
Co říct závěrem? Asi to, že za celou tuto cestu jsem viděla spoustu zajímavých věcí a zažila skvělých zážitků a rozhodně ji všem doporučuji. Jestli bych ji však osobně absolvovala někdy v blízké době znovu? To teď asi ne. Přece jen jsem už asi dost zhýčkaná z rychlé přepravy leteckou dopravou, a to dlouhé cestování autem je pro mne dost unavující, i přesto, že třeba neřídím. Napříště už totiž zase někam letím, a i když se to může zdát ulítlé, tak ano, těším se. Moc! Můj milovaný příruční kufr a pas jsem tak pro jistotu radši ani neuklízela. 😊
Vaše Mája ♡
3 komentářů
Některé fotky jsou fakt povedené :)
OdpovědětVymazatČasto se setkávám s názorem, že do Chorvatska už nikdy. Já snad byla v Chorvatsku pětkrát a jela bych znovu. Že tam jezdí a je tam dost Čechů, no a co? Plitvická jezera jsou nádherná a na některá místa moc ráda vzpomínám. :)
OdpovědětVymazatJá bych se tam klidně po nějaké čase zase vrátila, ale jsem spíš ten typ člověka, který na dovolené hledá klid a pěkné věci, což si myslím, že většina míst na pobřeží splnit může. Nicméně osobně si třeba nedovedu představit, že bych trávila čas na některém místě v severní části země. Opravdu to působilo dost smutně až depresivně. Samozřejmě závisí na úhlu pohledu každého. :)
OdpovědětVymazat